Zdá se to neskutečné. (Mluvo)hra, která v šedesátých letech působila jako jeden z největších divadelních skandálů nejen v Německu, ale i v Evropě, se vejde do rukou s 56 stránkami v celku.

Ale když nahlédnete. Otevřete knihu na náhodné stránce uprostřed knížky. Přečtete vybraný odstavec. Jednu řádku. Pár slov, které jí tvoří.
I když jenom stránku shlédnete a nepustíte se do čtení. Pochopíte to.

Tahle hra nemá postavy. Nemá rekvizity. Nepředstavuje jakékoliv používání kostýmů nebo světel. Není rozdělená ani v jednání ani v akty. Jediné rozdělení v myšlenkovém proudu tvoří občasný odstavec.

A přesto to na vás mluví.
Způsobem, jakým se vám nelíbí. Slovy, které vás přivádějí do rozpaků a vyvolávají dotčení.
Jazykem, který však moc dobře znáte.

Autor

Peter Handke je jedním z nejvýznamnějších současných rakouských autorů. Jako většina dobrých spisovatelů začal studium práv, které skončil, aby se mohl věnovat psaní.

O rok později, když vyšel jeho první román Sršni, na sjezdu německé literární skupiny vyčetl nahlas literárním kritikům, že jsou tak přihlouplý, jako je přihlouplá literatura, které se dostává jejich kritiky. Ten samý rok pak Claus Peymann inscenoval jeho hru Spílání publiku, která vzbudila velkou pozornost i s nadšenými ohlasy.

Od té doby se Handkemu podařilo dostat pověsti jako literárnímu enfant terrible (takovému postrachu rodiny, který vytváří problémy svou drzostí). Jako dítě doby Rolling stones a Beatles obdivoval rock a taky často navštěvoval kina. V průběhu života pak spolupracoval na filmových scénářích (např. Nebe nad Berlínem) a obdržel mnoho významných cen za literaturu.

Děj

Jsou různé způsoby, jakým může autor svůj dramatický text začít. Peter Handke ale využil vcelku nezvyklého – před tím, než se herci pustí do inscenování a čtenáři do čtení, má pro ně jasná pravidla.

Poslechnout si litanie v katolických kostelech.
Poslechnout si hecování a skandované spílání na fotbalových hřištích.
Poslechnout si mluvené sbory při shluku lidí.
Poslechnout si „Tell me“ od Rolling Stones.
Poslechnout si současné příjezdy a odjezdy vlaků.

Výčet jich je přes stránku. A ač to zpočátku třeba nebude dávat smysl, tyhle pravidla nejsou jen provokací. Celý text je totiž silně silně rytmický. To sice nedá při četbě slyšet, ale je to velmi dobře cítit z pečlivé skladby slov.
Ta může nápadně připomíná různé věci. Od mluvených sborů po příjezdy a odjezdy vlaků.

Neuslyšíte tu nic, co jste ještě neslyšeli.
Neuvidíte tu nic, co jste ještě neviděli.
Neuvidíte tu nic z toho, co tu vždycky vídáte.
Neuslyšíte tu nic, co tu vždycky slýcháte.

A pak to celé může začít. Na scéně se objevují 4 tzv. speakeři, kteří si nejdřív hledí svého a nevnímají publikum. Nemají na sobě žádné zvláštní oblečení, divadlo je nasvícené stejným světlem jako scéna. Nikde není tma, nikde se neskrývá dramatičnost. Pak se pozornost speakerů obrátí k divákům a už jí do konce představení nepustí.

Jejich promluva je různě se střídající, nepřerušovaný monolog.

Zpočátku jde o vysvětlení toho, co vlastně diváci uvidí. Nebo spíš toho, co neuvidí. Takové představení s sebou nese spoustu matoucích negací a kontradikcí, které všechny směřují k jednomu.

Tohle není divadlo. My nejsme herci. A vy nejste diváci. Dýcháme stejný vzduch. Stěna mezi vámi a námi neexistuje. Je to konstrukt.
A my vás z něj teď vyvedeme.

Postupně to tak tíhne k shazování publika ze kterého se stává volání. Volání po pozornosti diváků k vlastnímu životu. K vlastní přítomnosti. K času, který dávají.
K času, který dáváme všichni.

Tato hra je předmula.
Není to předmluva k jiné hře, nýbrž předmluva k tomu, co jste dělali, co děláte a co budete dělat.
Vy jste tématem

Konec je pak rozveden v jednom z nejdelších proudů nadávek, který se kdy v jaké literatuře objevil. Jako poslední, nejpřímější a nejúdernější aktivizující promluva, která napadá a žádá po reakci, ať už bude jakákoliv.

Nemusíte se cítit dotčeni.
Protože jste varováni předem, můžete se při spílání taky poučit.
Protože už slovo ty je nadávka, budeme si moci promluvit per tu.
Vy jste tématem našeho spílání.
Vy nás budete poslouchat, čumilové.

Suma sumárum

V dodatku nového vydaní Spílání publiku je zamýšleno nad tím, že v dnešní době hra velmi pozbývá svého dopadu a výmluvnosti.
Píše se o obtížně uchopitelném textu nesnadném k inscenaci, který dneska jen tak někoho ze židle nezvedne. S konečným přáním, aby v něm i s odstupem času čtenář nalezl kvality, které v sobě text nese.

Mé přesvědčení je opačné. Hra se sice v současné době nemůže vyjadřovat tak, jako tenkrát, k ohnisku nově vznikajících avantgardních formátů. Ty už tady dávno máme.
Může ale mluvit ke všem pasivním pozorovatelům nejen divadla, ale i vlastního života. Dnešní doba je zahlcená vizuálními informacemi, tisíci, které jsou každým jednotlivcem přijímány, pobírány a tříděny den co den. Dostáváme se tak víc, než kdykoliv jindy v historii, do rolí voyeurů.

Šmíráků vlastních životů a životů jiných.

Spílání publiku se nás snaží vytrhnout z takového pasivního přijímání, ať už příkazy, nadávkami nebo upozorněním na vlastní rytmus dechu.

A možná to je zrovna ten „wake-up call“, který potřebujeme úplně všichni.

Hra je určena: Čtenáři s oblibou v nestandartních formátech, který by nepostrádal děj, když je mu místo něj nabídnuta myšlenka.

Co čekat: Výzvu.
Je i není to ideální hra pro vybrání si monologu. ANO, pokud text sedne, najdete v něm svůj osobní rozměr a odrazíte vlastní hereckou zkušenost, dá se v něm vybrat jakákoliv část. NE, pokud v něm svůj rozměr nenajdete. Může se pak díky jednoduchosti uchopení textu jako jednoho dlouhého monologu stát jen křikem do prázdna.

Co nečekat: Dějové zvraty, vykreslené psychologie postav, klasickou strukturu divadelní hry

Kde sehnat?: Kniha je ve větších internetových obchodech skladem, dá se najít i běžně v knihovnách.