Vějíř lady Windermerové

Nemám žádný tajemný propracovaný princip nebo pečlivě promyšlené kritérium, jakým vybírám knihy, o kterých píšu. Jediné, o čem by se dalo říct, že tento výběr ovlivňuje, je zaševelení v konečccích prstů, když listuji nad mně neznámým jménem, názvem, vydáním – nakonec největší snaha tohoto blogu je objevit právě ty, které zapadli mezi škvýrkami masivní knihovny literárních dějin, kde třeba dneska drtí nejvyšší poličku Novákův svazek Kundera, ale zítra už možná bude skřípat přebalem někdo jiný.

Proč je tu tedy na přetřes Wilde, o kterém všichni vědí, že je geniální dramatik, prozaik, básník?

A všichni si to také i myslí?

A pokud je na to odpověď jakákoliv, mají tenhle názor na čem stavět?

Četli jste Wildea? Víte, kdo ukradl vějíř lady Windermerové?

A jestli je jediný rozdíl mezi klepy a pomluvami to, že klepy jsou roztomilé a pomluvy morálka proměnila v nudu?

Jestli jste stále zvědavý, pojďme se přestat klouzat po hladině a ponořme se do hustých anglických mlh přelomu století, o kterých nikdo neví, jestli sublimují z vážných lidí, nebo je tomu naopak.

Autor

Jeho povznesený, v očích lehce pobavený, intelektuální výraz, který doplňoval styl vzhledu do přesné definice toho být „dandy“, je tak typický, že byl dokonce vytesán do kamene v jeho rodném Dublinu. Takhle si ho pamatovali všichni: jeho sebevědomí, výřečnost, intelekt a jasně vytyčený názor na měšťanskou společnost, který reprezentoval v každém póru své osobnosti (od oblékání k chování, přes výraz a zase zpět).

„Jestliže je život pro mne problém, musím být i já problém pro život.“

A tak byl čas, který mu byl na zemi vymezen, plný strmých vzestupů a pádů, jako u všech výrazných osobností, z nichž ten nejhlubší pád klesl až na konec jeho cesty. Pokud byste po ní chtěli sami dál bádat, přidám odkazy na místa, kde se o ní dozvíte více, konkrétněji a od odborníků.

Děj

Oscar Wilde je drzý, vtipný a přesný zároveň. To patří mezi ty vlastnosti, které se složily dohromady v jeho extravaganci, neodpustitelnou společností skrz celý jeho život, a jsou to zároveň i ty, kvůli kterým 80 stránek proletíte. U kormidla příběhu tu totiž nestojí zvláštní dáma, přijíždící do Londýna na konci devatenáctého století, ale jazykové narážky na buržoázní společnost, která pohrdá tím, jak moc je měšťanská.

DUMBY: To vám gratuluji příteli. Na světě nás mohou potkat jen dvě tragédie. Jedna, když nedostanete, co chcete, a druhá, když to dostanete. Ta druhá eventualita je mnohem horší – to je skutečná tragédie! Ale mě zajímá, že vás nemiluje, jak říkáte. Jak dlouho bys dokázal milovat ženu, která tě nemá ráda, Cecile?
CECIL GRAHAM: Ženu, která mě nemiluje? Prosímtě, celý život!
DUMBY: Já taky. Jenže kde ji vzít?
LORD DARLINGTON: Odkud berete tu domýšlivost Dumby?
DUMBY: Já to neříkám z domýšlivosti. Já to říkám z lítosti. Šíleně, vášnivě zbožňován jsem byl. Bohužel. Je to strašná otrava. Rád bych měl sem tam trochu času na sebe.
LORD AUGUSTUS (se ohlédne): Myslíš na sebevzdělání?
DUMBY: Spíš abych mohl zapomenout všechno, co jsem se naučil. To je mnohem důležitější, Gusto.

Způsob, jakým si postavy uvědomují, jak tragické doopravdy jsou, společně s jejich hlasitou (dost čast sebe-) reflexí je odzbrojující. A ačkoliv si za všemi hloupými společenskými principy stojí i když vědí, jak jsou postavené na hlavu, nakonec vám třeba budou jako postavy i sympatičtí, protože si před vámi na nic nehrají. A pokud to zkusí, tak vám to alespoň rovnou střelí do obličeje jako oznamovací větu.

Ve zkratce je ale dobré se o příběhu i tak zmínit: Mladý novo/manželský pár Windermerových žijí spokojený život na dobrém místě v žebříčku Londýnské společnosti, která se buď baví o tom, koho navštívila nebo koho navštívit půjde, případně zabředává do různě povrchních, zároveň však srdcervoucích románků. Proto, když se do této společnosti dostane informace (s níž je mladá Markéta samozřejmě seznámena jako poslední a omylem), že lord Windermer navštěvuje pravidelně jakousi paní Erlynnovou a ještě si ji snad vydržuje, nemůže zůstat kámen na kameni.

LADY PLYMDALOVÁ: Ta ženská?
DUMBY: Ano, tak jí říkají.
LADY PLYMDALOVÁ: Ale to je zajímavé, neobyčejně zajímavé! Musím si ji pořádně prohlédnout. (Jde ke dveřím do tanečního sálu a nahlíží dovnitř.) Slyšela jsem o ní otřesné věci. Prý ruinuje chudáka WIndermera. A lady Windermerová, co si tak potrpí na slušnost, ji pozve! Ale to je mimořádně zábavné! Takovou pitomost může vyvést jenom naprosto slušná žena. Na ten oběd k ní půjdete!
DUMBY: Ale proč?
LADY PLYMDALOVÁ: Protože s sebou vezmete mého muže. Poslední dobou si mě tak všímá, že už to s ním není k vydržení. Tahle ženská je pro něho ta pravá. Bude kolem ní tancovat tak dlouho, jak ho nechá a přestane mě otravovat. Takové ženy mohou být velmi užitečné. Staví základy pro manželství druhých

Markéta pomluvám zprvu samozřejmě nevěří – minimálně ne do té doby, než najde šekovou knížku jejího manžela se spoustou odepsaných peněz na její adresu. Lord Windermer se nesnaží Markétu nijak balamutit, říká jí, že žena, o které mluví, prošla těžkým osudem, že jí chce vrátit do společnosti a že k ní nic necítí, jen lítost. Zároveň se jí ani nesnaží říct celou pravdu.

Ale ani za těchto okolností Markéta nehodlá přijmout manželovo přání, aby žena, kterou si manžel vydržuje, přišla na jimi pořádaný ples. I přes manželovy prosby mu vytyčí ultimátum – jestli přijde, veřejně ji zostudí a to rovnou otiskem vějíře, který dostala od manžela, do její tváře.

Vějíř ale nakonec s veřejným zostuzením nebude souviset ani pramálo – naopak přebere funkci záchranného lasa, za jehož konec tahá postava, od které byste to nakonec čekali nejméně.

Kouzlo celého příběhu se ale odehrává hlavně v situacích, které jsou jako nálepka určené pro měšťanskou společnost. Ať už je to na plese, v pánském salonu nebo na vzájemných návštěvách, trvající jen tak dlouho, než se vyčerpají zajímavé informační výměny.

LORD AUGUSTUS: Mluvíš mi z duše, chlapče zlatá, mluvíš mi z duše
CECIL GRAHAM:
To slyším nerad, Gusto. Kdykoliv se mnou lidé souhlasí, mám pocit, že se mýlím.


Suma sumárum

Hra je určena: Pro všechny, kteří mají rádi konverzační humor, Anglii v jakémkoliv století, studují společenské vrstvy, morálku a chování nebo hledají jen postavy se specifickým názorem na svět, který není ani tak k souznění, jako spíš k pobavení a zamyšlení, zdali to, co je tím karikováno, alespoň z části opravdu v určitém pohledu neplatí

Co čekat: humor odzbrojující svou upřímností, zajímavou hru se slovy a významy, satiru, kritiku, ale přece jen trochu soucitu. Nejlepší pro výběr dialogů, ale dobré i pro monology (které tam nejčastěji vede právě paní Erlynnová, nejvíce na konci s panem Windermerem, ohledně životního údělu ženy)

Co nečekat: zalikání se hrdelním smíchem nad nataženou nohou před číšníkem s plnýma rukama nádobí, velkou psychologickou hru, srdcervoucnost, spletitost příběhu

Kde sehnat?: Vějíř lady Windermerové je díky nakladatelství Artur k dostání v nejnovějším vydání z roku 2019 a velká i menší knihkupectví ho mají zpravidla naskladněný, pokud ne v tomto vydání, tak v tom z roku 2014. A kdyby vás tématika chytla a chtěli jste víc anglického měšťanství, pak se tu vybízí i filmová varianta, která je originální hrou inspirována.

LORD DARLINGTON: To mě rmoutí, lady Windermerová. Musíte mi vysvětlit, co jsem provedl.
LADY WINDERMEROVÁ: Však vy dobře víte. Celý večer jste mi skládal pracné poklony.
LORD DARLINGTON (s úsměvem): Skládat hudbu neumím, tak skládám alespoň poklony. Přece byste po mě nechtěla, abych vám složil uhlí.
LADY WINDERMEROVÁ (vrtí hlavou): Myslím to naprosto vážně. Nesmějte se. Nemám poklony ráda a nechápu, proč si muži myslí, že bůhvíjak ženu potěší, když jí napovídají hromadu hloupostí.
LORD DARLINGTON: Ale já to myslel doopravdy.
LADY WINDERMEROVÁ: Doufám, že ne. Nerada bych se s vámi rozhádala, lorde Darlingtone. Víte, že vás mám ráda. Ale kdybych si musela myslet, že jste jako většina ostatních mužů, rázem by mě to přešlo. Ale vy jste lepší, věřte mi, jenom mi někdy připadá, že se děláte horším.
LORD DARLINGTON: Každý máme nějakou slabost, lady Windermerová.
LADY WINDERMEROVÁ: A proč si zakládáte zrovna na téhle?
LORD DARLINGTON: Když dneska tolik lidí předstírá, že jsou lepší, je známkou jemnosti a skromnosti předstírat opak. A je tu ještě jedna věc. Když děláte, že jste hodný, berou vás lidi smrtelně vážně. Když děláte, že jste zlý, neberou vás vážně vůbec. Tak úžasná je blbost optimismu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *