Taky vás v posledních dnech, prvních májových, opájejí přesladké vůně šeříků ve žmoulajících rukou mladých párů směřujících k západu slunce.. až tak, že vám opuchávají oči alergií, bolí hlava ze všudypřítomného štěbetání a štve další konec dalšího dne, který se v karanténně buď nesmírně táhne nebo končí v mžiku?
Pak si budete určitě rozumět s Edmondem Rostandem a jeho Romatiky, kteří jsou jen o kousek lepší, než beznadějná dvojice z Verony, ale rozhodně nepoměrně zábavnější.
Autor
Potlesk Rostandově nejznámější postavě, Cyranovi z Bergeracu, trvá od roku 1897 do dnes. Autor však začínal s poezií a právě díky Les Romanesques (1894) se z něj stal básník píšící pro divadlo. Díky literárnímu talentu a původ z Marseillské zámožné rodiny, jejíž prostředky mu umožnily jak vzdělání, tak prostor k psaní, mohl světu dát svůj novorealistický pohled na něj. Na postavy, které se potýkají s velkými tématy romantismu, ale jsou opravdovými zástupci společenských typů.
Děj
Hlavní milostná dvojice samolibého velkoslového Percineta a naivky Sylvetty, má společnou hlavně velkou lásku… k lásce. První dějství otvírá Percinetovo čtení Romea a Julie Sylvettě přes zeď, která „jako naschvál“ dělí zahrady jejich znepřátelených otců. Ačkoliv se hrdinové téměř neznají, nijak zvlášť je to netrápí a tak, jako se děti stylizují do příběhů svých oblíbených hrdinů, si dvojice navzájem vecpe to, že je vlastně milostná.
A že tak dělá něco nestydatě nekalého.
PERCINET: A kdo ti připomíná
teď otce Romea a otce Juliina?
Kdo? Naši otcové! A tak se rozumí,
že ti dva z Verony, ti milenci, jsme my!
Můj otec Montek je a tvůj zas Kapulet
a oba přemůže té naší lásky vznět!
SYLVETTA (se přiblíží zpátky ke zdi):
My že se milujem? Ach, pane Percinete,
tak náhle? Za pár dní?
PERCINET: Ó, láska kvete
dřív, než kdo vytuší – a najednou je tady.
Ale bohužel. Dvojice naopak jde přesně podle promyšleného plánu jejich otců, starých přátel, kteří si z příběhu znepřátelených rodů vzali to, co mohli využít pro vlastní potřebu. V krytí přátelství tedy nejsou tak docela profesionální (takže třeba z mimoděčného přátelského obětí tak nutně přecházejí na oko do rvačky), ale na obalamutění dětí, kteří jejich nenávist nakonec vidět chtějí, to stačí.
Dokonce ani v momentě, kdy se milenci znovu setkají u zakázané stěny a jsou tam (na najmutí otců) jakože „napadeni“ – způsobem, aby princezna Sylvetta spadla do měkkých nosítek a Percinetův nemotorný boj s hercem Straforelem doprovázelo dramatické tremolo orchestru, jim nepřijde nic zvláštního.
Naopak, nakonec podobně probíhal dramatický boj i mezi Kapulety a Monteky, však? I ten ale ve zpětném přikrášleném vyprávění dvojice bledne závistí. Percinet přece nastavil vlastní život a přemohl minimálně 30 mužů, jež do jednoho zabil, a za takovou záchranu si nezaslouží než srdce princezny.
PASQUINOT (posměšně): Úspěch tvých záměrů o géniu tvém svědčí —
splnil tvé naděje a dokonce je předčí!
Tos jistě předvídal, můj mistře rozmilý:
ty naše dětičky se nám teď zbláznily!
BERGAMIN: Tu tvoji dcerušku to potrefilo v puse:
tím slavným únosem se chvástá v jednom kuse.
PASQUINOT: A syn tvůj zase tím, jak bez vší rezervy
dělá teď hrdinu, mi brnká na nervy.
BERGAMIN: Nejhorší ale je, že nás teď štítek lepí
pitomých měšťáčků, jsme pro ně prostě slepí,
že nepostřehli jsme tu jejich randata.
Štve mě to, i když snad má zlost je přepjatá.
PASQUINOT: Tos taky předvídal, ty jeden génie?
Dík tobě ten tvůj kluk si myslí víc že je,
a vidí v sobě — hm — no prostě nadgénia!
BERGAMIN: Já vím, i když by měl spíš hýkat: iá — iá!
Zeď je zbořena a příběh by měl končit, všichni už dosáhli svého. Ale taková historka, dvěma neustále omílaná, jednomu zhořkne. A sami sousedé okusí vlastní medicínu, jelikož když se jejich pozemky opravdu spojili, nemohou už jeden druhého vystát. V jednom výbuchu vzteku se tak princezna konečně dozví, že její vztah je podfuk, že její nadcházející je hňup a že to vlastně celé za moc nestojí. Jejímu princi to neutají, oba se tak rozchází a zeď se staví znova, Straforelem, kterému je zednářství občasný job.
PERCINET (se na něho vrhne s kordem v ruce): Ty sám teď uvidíš!
STRAFOREL (klidně, jako učitel šermu ho odrazí ramenem): Pořádně vykročit! A bodnout trochu níž! Šermovat jako vy, ve vašem mládí, pane,
je zločin. — Co? Už dost? — I to se někdy stane.
PERCINET (zdrcený, se svěšeným kordem):
Jdu. Jestli pro svět jsem jen zelenáč a kluk,
já mu to ukážu! Jak Amor napnu luk
a cíl pak zasáhnou hned všechny moje střely
do srdcí slečinek i soků pro duely!
A bitva o mou čest pak bude vyhraná.
Teď půjdu ve stopách… cha!… dona Juana!
A budu unášet v opeře baletky!
(Odběhne pryč a mává kordem.)
STRAFOREL: Výborně!… Jenže kdo má pro mě… prostředky?
I teď by příběh mohl klidně skončit. Straforelovi ale nikdo nezaplatil, protože se svatba nekonala a peníze jsou přece motor, který hýbe světem.
A ačkoliv by se oheň neměl hasit ohněm, švidl se tady vyléčí podfukem. Straforelova pasáž je příliš zábavná na zkratku.
Nakonec prozradím, že zas dojde ke sňatku!
Suma sumárum
Hra se díky své úspešnosti nepřekvapivě dočkala mnoho adaptací po celém světě v průběhu víc jak století (a pár nedávných je dost dobře k dohledání!). V roce 1960 však oblékla dvojice Harvey Schmidt s Tomem Jonesem Romantiky do nového kabátu muzikálu a překřtili je na The Fantasticks, kterým se dokonce dostala i filmová adaptace.
Hra je určena: Pro milovníky komedií. Pro někoho, kdo hledá i jen kousek přístupné legrace. A ještě lépe, pokud jeho uchu ladí rýmy! A legrace z klasiků.
Co čekat: Jednoduchost, ale funkčnost zápletky, živé postavy, stylizovaný jazyk. Hra je komedie situační, určitě zdrojem pěkných dialogů: jak mezi nadchnutou dvojicí, tak mezi jejich otci a konečná pasáž Straforela v dialogu se Sylvettou je o to lepší, že v ní Sylvetta mluví jen výrazy a v citoslovcích.
Co nečekat: Spletitou psychologickou hru. Dlouhé monology.
Kde sehnat?: Jedním z dalších důvodů, proč přišli na řadu zrovna Romantikové, je taky jejich dostupnost. V současné situaci se touha nebo zvědavost po dramatu tiší obtížně. Takže je radost, že je můžete online sehnat právě zde, na stránkách knihovny, zdigitalizované v několika formátech.
