Židle

Posaďte se, místa je tu dost. Jedna židle, dvě židle, tři židle.. Pozor ale, abyste nezasedli Rytce nebo Krásku z doby dospívajících lásek, váženou Dámu nebo plukovníka, nešlápli na nohu císaři, nenarazili do vlastní samoty nebo nesmyslnosti světa.

Znáte to, stane se to snadno, když nic z toho není vidět.

Posaďte se, máme o čem mluvit.
A třeba přijde i někdo, kdo má co říct.

Autor

Myslím, že za všechna má slova seskládaná ze všech všem dostupných zdrojů (jelikož Eugène Ionesco má to své štěstí i neštěstí být v maturitním seznamu četby) bude jeden rozhovor, který ve 4,5 minutě řekne víc, než by tu bylo možno. Ještě, když jsou to slova autora samého.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=233&v=FGOFBLHiVXU&feature=emb_title

Děj

Celý děj by se dal shrnout velmi prostě.

Stařeček a Stařenka ve vlastním domě zprvu plní čas vzájemně si vyměňovanými frázemi už na tisíckrát v životě slyšenými, když ze situace postupně vyplývá, že na kohosi čekají. Snad na nějakého Řečníka (třetí opravdovou postavu), který by měl přednést poslání Stařečka, na které během celého života pracoval.

Stařeček: Strašně se nudím.
Stařenka: Byls veselejší, když ses díval na vodu… tak něco předveď, jak onehdy večer, ať přijdem na jiné myšlenky
Stařeček: Ty něco předveď, je řada na tobě
Stařenka: Na tobě.
Stařeček: Na tobě.
Stařenka: Na tobě.
Stařeček: Na tobě.
Stařenka: Na tobě.
Stařeček: Vypij si čas, Semiramido

Žádný čaj tam ovšem není.

Dům se postupně začíná plnit významnými lidmi, kteří na tento projev čekají. Nejsou jich jednotky nebo desítky, ale spíše stovky, nebo snad do tisíce – težko je spočítat, když jsou neviditelní. Ti tak sedí na prázdných židlých, které paní domu přináší zběsile (respektive v tempu, co jen může) a pán domu nestíhá všechny svoje pozvané obletovávat. Když už to vypadá, že nemůže přijít ani o jednoho neviditelného hosta navíc, přichází sám i císař (taktéž není vidět) a nakonec přijde opravdu i Řečník. V ten moment stará dvojice cítí, že je jejich poslání už u konce – Řečník teď přece má vyložit všechnu moudrost, na kterou Stařeček přišel – tak se starý pár spokojeně připraví o život.

Řečník je ale hluchoněmý. Jediný výraz, který dokáže vyprodukovat, je chroptění a nápis Sbohem bohem, napsaný na tabuli křídou.

Když řečník odchází, ještě zvedne směrem k neviditelnému císaři ruku k pozdravu, snad aby neurazil.

Absurdní dramata jako žánr mají zpravidla společné alespoň tři charakteristické rysy. Za prvé, ve své době pobuřovaly a dodnes se neshledává s nejširší vyhledávaností ze stran běžných diváků.
Což se zdá mít příčinu ve druhém i třetím bodu: při pouhém přeletu obsahu zdá být hra neskutečná až hloupě naivní. Ovšem, při pohlédnutí přes první zdání, nabízí neobyčejně širokou paletu interpretací.
Ty mohou být jedna vedle druhé jako odstíny jedné a té samé barvy, anebo se může stát, že jste se svým sousedem oba přečetli úplně jiné dílo, ačkoliv mělo stejný název i autora.

To je na absurdním drama to krásné i drásající a lákavé. A já tak trvám na škodě, která by mohla vzniknout, kdyby byl hledající otevřený čtenář zahlcen mou vlastní intepretací, a tu nedopustím.

Zkusím ale přece jen předhodit vodítko, ve formě poznámek, které si člověk mimoděk zapisuje na okraj sešitu. Těch pár vět, ke kterým se při hledání inspirace vrací (a které se dají směle přeskočit, když je nepotřebujete, protože je mezi nimi a ostatním obsahem jasná bariéra) :

  • Dva hlavní hrdinové i přes své stáří působí jako ztracené děti. Ty, které zbyly na světě úplně poslední. Ty, které hledají jistoty, tak se ve vzpomínkách obrací se na své už neexistující rodiče a na velké autority, které dávají věcem smysl. Ale svět smysl nemá a to je jediné, co je jisté, společně s jejich vlastními nejistotami
  • Vzájemné představování neviditelných významných osobností má povahu divadla – Hrají ho před sebou navzájem jako nějakou naději, že jsou věci v pořádku? Nebo je to vzdání se světu čisté nahodilosti,?
  • Pokud jsou ti lidé, co přicházejí, opravdu neviditelní, jak je možné, že je slyšet zvonek u dveří? V čí hlavě se tento příběh odehrává? Taky občas slyšíte zvonit zvonek?
  • Charaktery návštěvníků starého páru jako by se měnily pod rukou. Ohýbají se podle potřeby v jakési improvizační hře, jejíž scénář je zrovna takový, jaký je vypravěč, ať už původní příběh byl jakýkoliv.
  • Co všechno se tu hraje? Je hra způsobem, jakým se sám před sebou shovat nebo je to spíš volné pole, kde nebude ostudné být sám sebou, když je to jen hra?

Stařenka (Rytci): Měli jsme syna… ovšem, ovšem, žije.. odešel.. běžná historie.. vlastně podivná.. opustil rodiče… měl zlatý srdce.. už je to moc dávno… A my jsme ho měli tak rádi… práskl dveřma… Pokoušeli jsme se, manžel i já, zadržet ho násilím.. bylo mu sedm, věk rozumu, volali jsme na něj: Synáčku, děťátko, synáčku, děťátko… ani se neohlíd..
Stařeček: Bohužel, ne.. ne… neměli jsme děti… Byl bych si přál mít syna…. Semiramis taky… dělali jsme všecko co jsme mohli.. chudáček Semiramis, ona je to taková máma. Asi to nemělo být. Já sám jsem nevděčný syn…

  • Dvojice se zde potýká s velkým nedostatkem času, o kterém mluví, jako kdyby byly na jeho konci – není to však jen zbožné přání v momentě, když je času moře, ale čím vyplnit ho není?
  • Možná, že Kráska, neviditelná společnice, ke které rozmlouvá Stařík, a Rytec, neviditelný společník Stařenky, suplují jakousi zpovědnici. Starý pár se v jejich společnosti mění na něco, co je hluboko v nich a k čemu je potřeba se přiznat. Nebo je to přesně naopak – ty tanečky, které dělají okolo svých hostů, to, jak se stahují do nějaké společensky nastavené škatulky – není to ještě víc k smíchu, když ti lidé, před kterými je tančí, nejde vidět?
  • A kdo je vlastně řečník? Zdá se podobný Godotovi. Čeká se na něj téměř bezútěšně a vlastně se ani nečeká, že by přišel. Tenhle ale nakonec přichází. Je to bůh?
  • Z vážené konference se za půlkou hry stává opravdový tyjátr. Naplněné hlediště, rozdávání programů. Stařeček a Stařička jsou najednou lehce nervózní uvaděči představení, které sami nevedou. Jedete v něm s nimi? Taky jste se zapojili do hry?

Suma sumárum

Hra je určena: Pro všechny, kdo hledají zase trochu výzvu. A nebo hru! Ať už interpretační, při hraní s výrazem, prostorem nebo s pohybem v něm.

Co čekat: Existenciální kontext na pozadí správně absurdního humoru. Ve správných a citlivých rukou by se z toho dal určitě dostat svérázný monolog, nejpřirozeněji ale vyzní tam, kde mu bylo určeno být – na jevišti o alespoň dvou hercích (i když dle poznámek možno i o čtyřech)

Co nečekat: Cokoliv přímého a jednoznačného. Pokud nejste na experimenty, tohle nebude to pravé ořechové

Kde sehnat?: K mému překvapení je Židle sice ve společném vydání s Plešatou zpěvačkou u knihkupectví vcelku vyprodaná, ale určité antikvariáty stále nabízejí a knihovny právě v tomto vydání od nakladatelství Artur Ionescem disponují

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *