JOHAN: „Někdy to zní jako starý a mizerný divadelní kus, který člověk už stokrát viděl.“
Taky tak by se dala popsat filmová povídka, která sloužila jako podklad filmu ověnčeného cenami Golden Globes, Kruhu newyorských filmových kritiků nebo nominací BAFTA. A bylo by v tom víc, než jen zrnko pravdy.
Ale ač se to téměř vybízí, tím zrnkem by nebyl pejorativní podtón, smetení ze stolu díla, které vznikalo pod rukou jedné z nejvýznamnějších osobností autorské kinematografie 20. století. Naopak.
Scény z manželského života jsou jsou průsečíkem, bodem dotyku všech myslitelných vztahů, kterým se alespoň z nějaké části dá říkat milostné.
V podání čehosi na pomezí slovních přestřelek, na dno nořících se monologů v dialozích, v nichž na sebe promluvy občas i navážou, se tak odehrává něco, co budete moc dobře znát.
Ačkoli to třeba znát nebudete chtít.
Autor
O jménu Ingmar Bergman by se dalo mluvit jako o ochrané autorské známce. Komorní dramata, povětšině málo postav, přibližně tolik i lokací. Oscilace mezi nepříliš obsáhlými dialogy a dlouhými filozofickými monology. V obrazu pak pečlivě vybrané kompozice.
Není žádným tajemstvím, že Bergmanova poetika má mnoho společného s divadlem, na kterém začínal a do filmu pak volně přešel. Bez toho, aby prkna, která znamenala svět, úplně opustil.
Konkrétně ke Scénám z manželského života Bergman říká (1972):
„Co ještě dodat? Napsat toto dílo mi trvalo tři měsíce, ale potřeboval jsem k tomu zkušenosti z pořádného úseku svého života. Nevím, jestli by to obráceně nedopadlo líp, ačkoli by to určitě líp znělo.“
Já dodám už tak jen to, že Bergman byl pětkrát ženatý, a mimomanželských zkušeností měl tak ještě jednou tolik.
Životní esence je neuchopitelná hmatem a nepostihnutelná slovy. Audiovizuální záznam ale čas od času alespoň napoví. Třeba takový, kde autor mluví o vztahu umělcem a publikem.
Děj
PANÍ PALMOVÁ: Jak bys definovala štěstí?
MARIANNE: Je to opravdu nutné?
PANÍ PALMOVÁ (vážně): Je to časopis pro ženy, Marianne.
MARIANNE: I kdyby mě o štěstí něco napadlo, Johan by se tomu stejně vysmál. Nejde to. Musíš si něco vymyslet sama.
PANÍ PALMOVÁ (šibalsky): Nepokoušej se z toho vyklouznout.
MARIANNE: Štěstí je umění být spokojen. Po ničem netoužit. Jen po tom, aby už bylo léto, samozřejmě. (pauza) Přála bych si, aby to takhle zůstalo věčně. Aby se nic nezměnilo.
Stojím na tenkém ledě, zda-li se dá tak docela mluvit o ději jako o akci. To, co se dějě ve Scénách z manželského života je mnohem více za akcí, za slovy, za čímkoli vyjádřeném, je to úzká pozornost k pomalému rozpadu jednoho pouta, nebo přebrod do pouta jiného. Úzkosti, problémy, které nejsou vidět, tvoří titěrné praskliny. Někdo je na tom chvilku lépe, někdo hůř, s časem se role obrací. Oba z toho ale vyjdou už nikdy stejní.
Z prasklin se žene na povrch to nejzkalenější, nejzlejší a nejpřekvapivěji odporné z nitra. Postavy si nenechávají nic pro sebe. I když byste byli často daleko radši, aby tomu tak bylo. Zároveň čtenářovu pozornost ale nad tímhle rysem drží fascinace. Celý příběh tak tráví v napětí podobající se natahovací pružince: tak daleko, jak se čtenář odtahuje od sobeckého, vyděračského a bezohledného chování, tak to samé ho nutí se ohlédnout zpátky a podívat se tomu do očí v té nejčistší formě – ve spletitých citových rovinách dvou lidí, které si zbytek známých bere za příklad spokojené, stabilní a tak takřka ideální rodiny.
JOHAN: Víš, co jsi celou dobu dělala? Ty jsi zneužívala své pohlaví. Stalo se ti zbožím. Když jsem s tebou jednu noc směl spát, rozumělo se samo sebou, že další noc tě musím nechat na pokoji. Soulož byla odměnou z a úslužnost a dobrý chování. Když jsem byl jen trochu nepříjemný nebo jsem se odvážil přijít s nějakou kritikou, pomstila jsi se mi tím, že jsi se v noci odtáhla. Co jsem toho musel snášet. Když si teď vzpomenu, jak jsi se ke mně chovala! Úplná groteska! Hnus. Chovala ses jak nejhorší kurva!
. . .
MARIANNE (zuří): Ty ses zbláznil. Chováš se jako blbec. Copak sis myslel, že sebou nechám věčně mávat? Že budu donekonečna sloužit jako náhrada tvé matky? Tvoje pitomé žvanění, jak zanedbávám domov, protože zaměstnání je pro mě přednější.
Rozbor povah hlavních postav, Johana a Marianne, jako machistického nabubřelého podnikatele s manipulativními sklony vedle smířené naivky v roli oběti, by vydaly na celý samostatný román a už jen dopustit se takového zjednodušení na tři čtyři slova ze mě nedělá lepší bytost, než jsou oni sami. Jejich vlastní slova jsou nakonec stejně to nejvýmluvnější.
JOHAN: Mohlo by to vypadat, že se vytahuju, když se popíšu jako mimořádně inteligentní, úspěšný, mladistvý, vyrovnaný a sexy. Muž se srdcem na pravém místě, studovaný, sečtělý a oblíbený společník. Co k tomu dodat? Přátelský. Milým způsobem přátelský i k lidem, kterým to v životě moc nevychází. Jsem sportovně založený. Dobrý otec, hodný syn. Nemám dluhy a řádně platím daně. Ctím vládu, ať se pustí do čehokoliv a miluju královskou rodinu. Vystoupil jsem ze státní církve. Stačí? Rád posloužím dalšími podrobnostmi. Jsem báječný milenec. No řekni, Marianne!
PANÍ PALMOVÁ (s úsměvem): K tomu se třeba později vrátíme. A co ty Marianne? Co o sobě řekneš?
MARIANNE: Hm. Co se dá říct? Jsem vdaná a mám dvě děti.
Hrdinové tak stojí na obou stranách barikád, které si vytvořili sami. Tyhle hranice ale nejsou pro vás. Nejspíše se tak ani nepostavíte na žádnou ze stran. Budete vědět, že se jen otáčí na té samé minci.
Suma sumárum
Co se nakonec říct dá, je, že Scény z manželského života jsou unikát.
Jak jinak se dá označit příběh, který jste sice možná v životě slyšeli už stokrát jinak, ale takhle, tohle, o něm určitě ještě nevíte.
Hra je určena: Pro všechny se zájmem v mezilidských vztazích, v komplexní psychologii, v nejasných hrdinech, nejlépe ještě pro ty, kdo v takových mezích hledají ať už dialogy nebo monology
Co čekat: příběh bez děje jako hlavní složky, s otázkou nad štěstím na konci stránek, silný emoční náboj, nepochopení s pochopením v jednom úhledném balíčku
Co nečekat: polopatické příběhové konstrukce, velké dějové posuny, jakoukoliv výpravu
MARIANNE: Věrnost?
PANÍ PALMOVÁ: Ano, věrnost. Mezi mužem a ženou, samozřejmě.
MARIANNE: Věrnost. Co se o ní dá říct?
PANÍ PALMOVÁ: Ve svém zaměstnání ses přece musela setkat s…
MARIANNE: Přemýšlím, jestli větnost může existovat jinak než jako samozřejmost. Nemůže být řeči o věrnosti z donucení nebo předsevzetí. Věrnost se nikdy nedá slíbit. Buď je, anebo prostě není. Těší mě být Johanovi věrná, a proto jsem věrná. Ale samo sebou nevím, jak to bude zítra nebo příští týden.
PANÍ PALMOVÁ: Byla jsi Johanovi vždycky věrná?
MARIANNE (chladně): Tohle je na můj vkus až příliš osobní.