… Ten musí jít z kola pryč! Konec této říkanky téměř pálí na jazyku ačkoliv ho autorka nenechá nikoho doříct napřímo, rozehraje jej na 83 stran tohoto absurdního kousku. Jak to jinak může dopadnout, když se všichni snaží trumfovat ve společné hře, kterou ale každý hraje jen podle svých vlastních pravidel?
Když Alena Vostrá na přelomu šedesátých a sedmdesátých letech psala Na koho to slovo padne, nepovznesla tím jen atmosféru doby na metaforu, ale zároveň vytvořila pro Činoherní klub bezpečný svět, ve kterém si nemůže být nikdo už vůbec ničím jistý. Za využítí mechanismů společenského chování, které jsou nám dobře známy (a byly za režimu ještě akutněji vymáhány) můžete i díky podvratnému využití jazyka zůstat uvěznění ve stojánku nebo se utopit v louži po dešti.
MEDIK: Čím víc je věc pravděpodobnější, tím míň říká.
Jak Vostrá upozorňuje v dramaturgických poznámkách, „V této komedii máme co dělat s hrou ve hře. (…) Ve hře, kterou hrají lidé s lidmi, se ovšem obvykle vyskytují oběti. Obětí takové hry se mohou stát i její strůjcové sami.“ A nakonec, možná i samotný čtenář.
Autorka
LEXA: To je stejně zábavný pozorovat, co člověk snese. Nemyslíte?
ÚŘEDNÍK: Ani ne.
LEXA: Jo tak vy nemyslíte.
ÚŘEDNÍK: Vy mě chcete napadat?
LEXA: No tak to by mě ani ve snu nenapadlo.
Alena Vostrá se nevěnovala jen dramatu, ale i próze napříč generacemi (určitou část své tvorby věnovala těm nejmenším – nakonec po vyloučení z DAMU pracovala s redakcí dětského Českého rozhlasu). S manželem Jaroslavem Vostrým společně adaptovali velkolepá literární díla jako Zločin a Trest, ve kterých se již objevuje náznak nevypočítatelnosti a absurdity života, kterému Vostrá ve svých dílech dá velký prostor. Jak i sama naznačuje v poznámkách k Na koho to slovo padne Vostrá, jako kmenová autorka Činoherního Klubu často psala jednotlivé postavy přímo na tělo dopředu daného obsazení. Ačkoliv si tak na tuto hru již od její derniéry v roce 1973 nemůžete zajít, představa hlasu např. Josefa Abraháma podávajícím Medika nebo Jiřího Hrzána jako Ofsajda, udělá hru jak o stupeň zábavnější, tak přehlednější. Celá původní obsazení můžete stále najít na stránkách Činoherního klubu, i s fotkami.
Děj
OFSAJD: (stále shání boty): Tady se zřejmě krade.
ÚŘEDNÍK (Ofsajdovi): To mě nezajímá, pane, proto jsem nepřišel.
LEXA: To děláte dobře, že stojíte na místě. Člověk nemá riskovat. Člověk má bejt vůbec vopatrnej a držet se zpátky. A hlavně dávat pozor na to, co mluví, mám pravdu?
ÚŘEDNÍK: Jsem tady snad pro zábavu? Jestli pan Zmeškal není doma, tak přijdu jindy. Já bych se moc rád hnul z místa, víte?
LEXA: Nehejbejte se! Abyste neskončil jako Bertík! Ten taky. Chodil, jako by měl v kalhotách, a najednou fuííí – a rozšvihal si nohu, že mu ji dodnes nedali dohromady. Pak se řekne útulný domov – jediné štěstí.
OFSAJD (Úředníkovi, upřímně): Pane Hampejz – tady nepochodíte.
Říct, že ve výjimečné absurditě situací budete jen těžko děj hledat, by se pravdě přiblížilo jenom o kousek a ještě by vynechalo to důležité. Na koho to slovo padne se určitě neřídí klasickou strukturou: jen těžko by tu čtenář hledal expozici, katarzi nebo kolizi, vzhledem k tomu, že všudypřítomná je hlavně krize a zažívají ji všechny postavy, jen v rozdílných časech. Ve scénách, které se děním podobají spíš happeningu nebo volné improvizaci na tušené téma, se proto nenabízí úplně otázka, co se děje, ale spíš, jak se to hraje.
Přitom je tu přítomná jakási tragičnost, která jen podtrhuje komiku hry jako takové. Hrdinové, nebo spíš antihrdinové, se zaplétají do sítí, které jim vytvořili ostatní, přestávají se orientovat i v těch vlastních a zároveň ty, co jsou jim vyznačeny společností, používají naprosto nefunkčním způsobem. Slovo tak padne úplně na všechny a život připomíná komedii, kterou všichni chtěli ovládnout, a nakonec si nikdo není jistý, jestli v ní chce vůbec být.
Na koho to slovo padne se tak stává nejen hrou pro hru, ale i hrou prohranou s pravidly samými. Těmi, které jsme ve společnosti vytvořili a zároveň podle nich nedokážeme žít.
OFSAJD: Vykašli se na ni, Piero. Co když to není vona?
PIEROT (podrážděný): Cože? Copak já si můžu Boženu s někým splíst?
Bo-že-nu?
MEDIK: Lidi se pletou. Kór, když je jich hodně pohromadě.
PIEROT (náhle znejistí): Člověče – ona to možná vopravdu není vona.
Suma sumárum
Hra je určena: Pro všechny zastánce fatalismu a milovníky slovních hříček, smíchu z nevypočitatelných situací, absurdity a komedií uložených v dialozích
Co čekat: lingvisticky citlivý text, velmi odlišné postavy, které spojuje pouze to, že nemají žádný společný záměr, neuvěřitelné a zároveň v rámci zavedených vzorců chování naprosto pochopitelné chování
Co nečekat: Hluboký ponor do postav, které projdou díky ději nějakou proměnou. Jasný začátek, konec nebo prostředek.
BLANKA: Vy prostě řeknete něco, co má hlavu a patu, jenom když se spletete.
PIEROT: Nikde není psáno, že jeden musí dát na to, co říká ten druhej.
MILADA: Vždyť vo to se furt snažíte, aby vám na to někdo skočil, na ty vaše vejmysly, ne?
OFSAJD (se zahihňá nad kresbou): Povedenej Žonglér.
PIEROT: A ty je poznáš vod nevejmyslů?
Citace
Vostrá, Alena. Na koho to slovo padne. Dilia: Praha 1967.
Výňatky: str. 19., str. 65, str. 64 – 65, str. 5, str.7